Šťastné a veselé
Ahoj! :)
Tak tady je ta vánoční povídka, ale nebojte, žádné kouzla vánoc ani podobné ohrané věci! :) Ještě bych chtěla říct, že k tomuto mě inspiroval text písničky (resp. refrén :D ) Coming home, (Vracím se domů, řekněte světu, že se vracím domů… Nechť déšť smyje všechnu bolest včerejška, vím, že mé království čeká, odpustili každou mou chybu. Vracím se domů, řekněte světu, že se vracím...) dalo by se to považovat celé jako takové heslo této povídky :). No, doufám, že se bude líbit ;).
Btw, neřešte prosím tradice (kdy se dávaj v Americe dárky apod.), o to tu nejde… :D
ŠŤASTNÉ A VESELÉ
CRRRRRR! Rozezněl se telefon po celém domě. „Becky, prosím, vezmi si to!“ křikla na mě z kuchyně mamka, když se bránila prskajícímu oleji. Ani jsem nemusela odpovídat a už jsem zvedala sluchátko.
„Anó?“ řekla jsem.
„Ahoj Becky, tady Kate. Potřebuju koupit nějaké dárky na Vánoce, nešla bys do shopinu?“ vychrlila na mě moje kamarádka Kate.
„Teď hned?!“ zděsila jsem se a podívala se na hodiny. 9:30, je neděle, zrovna jsem vstala.
„Chtěla bych to stihnout před obědem, pak jedu se sestrou pryč.“
„Kam?“
„Za sestřenicí.“
„Ok, tak za půl hodiny jsem u tebe,“ řekla jsem a položila telefon. Jen se za mnou zaprášilo a byla jsem pryč.
„A co tohle?“ nabídla mi Kate při vybírání vhodného dárku pro bratříčka a ukázala na hasičák.
„Podobný už má,“ namítla jsem.
„No tak Becky, s takovou tu budem ještě pár hodin,“ řekla otráveně Kate.
„Já vím… promiň,“ špitla jsem a vzala nějaké policejní autíčko.
„Vážně tedy tohle?“ uklidnila se Kate a začala být trochu empatická.
„Asi jo, stejně na to nemáme moc času. Už zítra je štědrý den a já mám dárek jen pro mámu,“ rozhodla jsem a šla s autem k pokladně.
Po pracném vybírání dárků pro celé rodinné osazenstvo od Kate jsem se konečně dostala domů. Ne, že bych byla nějak introvertní, jsem prostě unavená. Ani to, že bude štědrý večer, mě nijak netěší. Stejně to, co bych si opravdu přála, nedostanu. Navíc… Poslední dva roky v našem domě nepanuje zrovna vánoční nálada. Mamka i já jsme smutné, jenom brácha s nadšením hltá všechny dárky. A to jen proto, že je moc malý na to, aby si uvědomoval, o co tu jde.
„Beckýýýý!“ přiběhl ke mně pětiletý Tim a objal mě. Objetí jsem mu oplatila.
Přála bych si mít tolik let, jako ty, mluvila jsem k němu v duchu.
Nic tě netrápí, celý svět je pro tebe jako pohádka. Ani ty blbé dárky shánět nemusíš… A to ani ještě nevíš, že vánoce nejsou o dárcích, pokračovala jsem, i když jsem věděla, že mě nikdo neslyší.
„Jdeš ochutnat cukloví?“ nabídl mi Timmy.
„Jasně, jdeme,“ usmála jsem se a chytla ho za ručku.
Tim spacifikoval skoro celý plech, zatímco já jsem do sebe nuceně narvala pár kousků sladkého. Neměla jsem absolutně na nic chuť. „Becky,“ přišla mamka a pohladila mě po vlasech, „podívej, já vím, že to máš těžké, ale… všichni se snažíme. Na tento rok jsem pozvala babičku s Melissou, to je fajn, ne?“
NE.
Vím, že se mamka snaží to zpříjemnit, a babičku mám moc ráda, ale Melissa… Moje nevlastní sestřenice. Je moc hezká a byla by možná fajn, kdyby nebyla tak nechutně rozmazlená. Jako tatínkova holčička dostane vše, na co si vzpomene. Kdyby mi to aspoň pořád neházela pod nos…
„To je fajn,“ odpověděla jsem mamce a pokusila se o úsměv. Mamka udělala to samé a zase zmizela v jídelně. Vstala jsem a šla za ní.
„Kam déš?“ zatahal mi za rukáv Timmy.
„Pomoct mamce s prostíráním, víš?“ usmála jsem se na něj, „Aby to nemusela dělat celé sama.“
„Já ci taký!“ vypískl.
„Ty ne, jsi na to ještě moc malej,“ řekla jsem a snažila se vymyslet něco, co by ho zabavilo, „Podívej, na zahradě je tóóólik sněhu! Co kdybys postavil sněhuláka?“ nabídla jsem mu. Ten mi ani neodpověděl a už pádil na zahradu. „Vem si něco teplého!“ křikla jsem ještě za ním, ale asi mě neslyšel.
Když jsem přišla do jídelny, všechno už bylo skoro připravené. Mamka zrovna zavěsila telefon a tvářila se neuvěřitelně šťastně. „Co se stalo?“ nevydržela jsem a zeptala se. „Víš… vím, že posledních pár let ti dárky pod stromečkem nedělaly moc radost…,“ začala, „tak doufám, že ti nevadí, že tento rok nebude žádný pod stromečkem…“ řekla neurčitě mamka a pořád se usmívala. Šlo poznat, že to je upřímný úsměv. Bylo mi jedno, co je pod stromečkem, hlavně, že se konečně směje. „Mně stačí, když budeš šťastná. Nic víc si nepřeju…“vydechla jsem a objala ji. Chvilku jsme tam jen tak stály v objetí, když se pak mamka odtáhla. „Můžeš nachystat svíčky,“ houkla na mě, když mizela ve dveřích. Udělala jsem tak, a celý byt provoněla krásná vůně plamínků svíček.
***
U stolu nás bylo jen pět – já, mamka, Timmy, babička a Melissa. Bylo dobře, že ty dvě dorazily, jinak by u stolu stála řeč. Všichni dojedli, tak jsem posbírala všechno nádobí a šla ho odnést do kuchyně. Když jsem se vrátila, jídelna byla prázdná, zamířila jsem tedy do obýváku. Tam pozoruhodně panovala příjemná atmosféra. Mamka klábosila s babičkou, Melissa si hrála s bráchou… všichni se tvářili tak šťastně. Bodejť by ne, když jsou ty Vánoce. Usmála jsem se tedy taky a šla k nim. Vlastně, byla jsem celkem ráda za Melissu. Dost mi to usnadňovala.
„Becky?“ usmála se na mě babička. Věděla jsem, co přijde. Jako každý rok čtu jména na dárcích a rozdávám je osazenstvu. „Nevadí, když ti Mel pomůže?“ dodala babička. Stejně jsem nemohla říct nic jiného, než „nevadí“, tak jsem souhlasila a rozdávala dárky s Melissou.
Většina dárků patřila Timmovi, takže celý pokoj byl plný autíček a podobných blbin. Melissa dostala pár kusů oblečení a kosmetiky, stejně jako mamka, a babička různou keramiku. Jen já tu neměla jeden jediný dárek. Nebo… měla? Bohatě mi stačily ty šťastné tváře, které mě obklopovaly.
„Becky,“ všichni najednou byli potichu (i Tim!) a mamka začala s proslovem. „Doufám, že ti nevadí, že nemáš dárky pod stromečkem… tak… jeden tě čeká…,“ koktala mamka a bylo poznat, že jí dělá problém od radosti mluvit, Mel a babička se jen usmívaly jako sluníčka. „No,“ pokračovala mamka, „jeden tě čeká přede dveřmi. Nemusíš ho rozbalovat a doufám, že ti už zůstane napořád…“ dokončila konečně a já jenom tupě zírala. Všichni jsme se přesunuli ke dveřím, protože všichni chtěli vidět mou reakci.
Mamka otevřela dveře.
U branky stál voják v maskovaném obleku s vyšitou americkou vlajkou na hrudníku, pod paží držel přilbu. Vypadal tak cizí, dokud mě nespatřil a neusmál se. Ten úsměv znám. Rozpřáhl ruce a najednou jako by se celý svět zpomalil a ztichl. Neslyšela jsem ptáky, neslyšela jsem hluk města a ani malého Tima. Nevnímala jsem nic. Přilba s prásknutím dopadla na zem. Ta rána mě i svět přivedla k realitě a já cítila, jak se mi kutálí první slza po tváři.
„Tati…“ rozeběhla jsem se jeho směrem. Po tváři mi nestékala už jen jedna slza, ale celé potoky. Málem jsem přes ně neviděla.
„TATÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!!!!!“ rozkřikla jsem se z plných plic a přistála u něj v náruči. Táta mě vzal jako malé dítě a já se ho stále držela kolem ramen. Nezmohla jsem se na slova.
Vím, že vánoce nejsou o dárcích, ale tento dárek byl nejlepší ze všech…