Padlé Hvězdy

Ahoj! :)
Tato povídka patří mezi mé nejnovější (Ale "Annýýýý, vždyť máš jenom dvěěěě!"... ne, nemám, jenom se je stydím publikovat, takže tak... :D ). Bude vycházet po kapitolách, no, a doufám, že se bude líbit ;).
 

PADLÉ HVĚZDY

  Vítr odfoukl další špatně přilepený a potrhaný leták. Zastavila jsem letící papír těsně před nosem. Narovnala jsem ho, když v tom ho jemně promočila kapka. Tak malá a nevinná… Letěla přes nebe, jen proto, aby se mohla taky podívat. Možná chtěla vidět svět mýma očima, nebo se ztratila v nebi, a chtěla najít cestu… Jaké by to bylo? Být něčím, jako je kapka deště? Mění se ve sníh a páru, a pak zase zpátky… Létá střemhlav z nebe přímo na tvrdou zem… A nikdo ji neocení. Nikdo jí neřekne, že si vede dobře, že je nadějná. Ale ona se snaží dál…
  Z mého zamyšlení nad tím, jaký je živý a neživý svět mě vytrhl fakt, že mám úplně promočené boty. Teda, nejen boty. Skrčila jsem leták a hodila ho do tašky utíkajíc domů.  

 „No konečně, kde ses toulala?“ Zajímala se místo pozdravu máma. Chvíli jsem přemýšlela, co má říct. Koukala jsem do blba a přemýšlela? Ne, to ne.
„Potkala jsem ve městě Zuzku,“ plácla jsem první věc, co mě napadala.
  Zuzka je moje nejlepší kamarádka. Mám ji moc ráda, je to vlastně moje jediná kamarádka. Umí krásně zpívat a tančit, je dokonce moc hezká a chytrá… a to mě někdy trochu štve. Je ve všech ohledech lepší než já, kromě jednoho - malování. Maluje doopravdy pěkně, ale ne tak, jako já. Bohužel už je zvyk, že je ona ta lepší, takže mě nikdo nepochválí. Kvůli tomu se někdy chová trochu namyšleně, ale i tak ji má ráda.
„Jo?“
„Jo.“
„Tak dobře, ale příště se vrať dřív,“ připomenula mi mamka, když jsem byla na cestě do svého pokoje.
  Odhodila jsem tašku do rohu, sundala si bundu a sedla jsem si na svou postel. Rozhlédla jsem se po pokoji. Všude po stěnách byly mé malby, ať už tématické nebo čistě abstraktní. Už jsem si šla pro štětec, když jsem si vzpomněla na ten plakát. Vzala jsem tašku a celý její obsah jsem vysypala na zem. Mezi spousty papírů – ať už pomalovaných, popsaných či prázdných – byl jeden malý, skrčený a promočený leták. Položila jsem ho na stůl, okraje zatížila knihami, aby se neroloval, a počkala, až trochu uschne.

  Po hodině promrhané učením jsem vrátila knihy zpátky do polic a vzala si ten cár papíru, který jsem, ani nevím proč, zachránila.  Začala jsem si ho číst…

II.

  Ahoj!
Zapoj se i Ty a vol nejoblíbenější dívku ročníku! Každý, kdo…

 Stačil mi jen začátek a už leták letěl obloukem do koše. Připadá mi hrozně ošklivé porovnávat dívky. Ještě k tomu na základě oblíbenosti! Vždyť je každá krásná, každá svým způsobem chytrá a každá má právo být právě vítězkyně. Jenže to stejně zase vyhraje Zuzka. Poslední dobou mně její dokonalost leze krkem.  A navíc, čím víc lidí ji má rádo, tím méně ji zajímám. S vlnou vzteku cákám červenou na svůj obraz. Poslední dobou vlastně jen doufám, že ji to přejde, jinak, jako šedá myška, nemám žádné přátele.

 Další den ve škole jsem byla jako bez duše. Zuzka se bavila s oblíbenějšími holkami a mě tu nechala. Celý den jenom okusuju tužky a maluju kapky. Kapky totiž něco skrývají… Můžou to být slzy, ale i déšť, tak rozdílné dvě věci – a nebo ne? Co když jsou slzy a déšť to samé? Kapky. Možná i nebe pláče, tak, jako lidé.

„Co tě žere, šprtko?“ zařval na mě Adam a následovala vlna smíchu. 
  Adam, hlavní frajírek. Prostě nechápu, proč někteří lidé mají potřebu urážet druhé.
„Zvyšuje ti to ego?“ opřela jsem se do něj.
„Co?“
„Jestli ti to dělá dobře, když ponižuješ ostatní. Chováš se jako nějaká opice. Nevyspělá a příliš pozadu. Vážně je tak skvělé ubližovat? Víš co, zkusím to taky, možná máš pravdu,“ řekla jsem a vlepila mu, „Ale fakt, je to skvělý pocit,“ zašklebila jsem se a dala mu druhou, tentokrát z druhé strany.
„Co si to dovoluješ?!!“ zuřil.
„To samé, co ty,“ odpověděla jsem klidně a věnovala se dále kreslení. Sklidila jsem slušný aplaus. Ale proč? Proč mají rádi jen ty, co ubližují? První Adam, teď já. Proč žiju v této zkažené době?