Pouta Času

Ahoj! :)
Tak tady je má první povídka, kterou najdete i na starém blogu, jenže ji budu pokračovat pravděpodobně pouze zde... :)
Tak si ji užijte! ;)

Anny

-Rok 2115-

 

„Naomi! Hej Naomi!“ ten jemný hlas…

Byl mi tak povědomý!

„Co chceš?!“ odsekla jsem tomu sladkému hlasu.

„Je čas se probudit! Vzbuď se, sestřičko! Ať se ti nestane něco zlého!“

Trhla jsem sebou. Ten povědomý hlas patřil mé sestře. Zemřela před pěti lety. Zemřela, aby mě zachránila. Z toho dne si pamatuji jenom velmi málo, protože jsem omdlela uprostřed požáru. Má sestra se pro mě vrátila, ale nepřežila to.

„Vstávej!! Rychle!“ naléhala sestra.

„Ne! Nechci se vzbudit! Chybíš mi…!“

„Musíš… jestli chceš, pomůžu ti…“

 

  Z naprosté tmy se najednou vynořilo světlo. Ucítila jsem, jak mě někdo bere za ruku.

Vytáhla mě z temnoty a ze spánku.

„Proboha!!“ vykřikla jsem, když jsem se probudila. Všude byly zlostné plameny. Jako kdybych se vrátila v čase, jenom tady nebyla žádná sestra, která by mě zachránila…

 

 

-Rok 2120-

 

  „Tak koupíte si nějakou tu knihu, nebo ne?“ probrala mě z úvah prodavačka v malém knihkupectví na kraji města. Byla jsem její jediný zákazník, takže se na mě okamžitě usmála. Poté, co mě má sestra opustila nadobro, nechodím mezi lidi. Snažím se jim vyhýbat.

„ Už se mi ani ve snech nezjevuje…“ svěřila jsem se prodavačce. Byla to jediná osoba, se kterou sem tam prohodím pár slov. Ona jediná ví o mém trápení.

„ Ach, to je mi líto. Tuto knihu berte jako dárek. Malá pozornost.“ Snažila se mi zlepšit náladu.

„Tak dobře. Děkuju.“ I když jsem o ni nejevila zájem, věděla jsem, že nemá cenu se s ní hádat.

  Za rohem jsem si prohlédla tu knihu. Vypadala nudně, na zadní straně žádný stručný popis. Pokrčila jsem nad ní rameny a hodila ji do tašky. Kniha s prásknutím dopadla na zem. Až teď mi došlo, že žádnou tašku nemám.

 

…

 

  „Au!“ Vyhrkla jsem, když jsem se řítila k zemi. „Sakra, blbej kámen. Hmm… divný. Tudy nikdo nechodí a ten kámen tady nikdy nebyl…“ Uvažovala jsem nahlas.

 „Holka bláznivá, to chodíš přes opuštěné staveniště, jenom aby ses vyhnula lidem?“

Strnula jsem, jako kdybych zkameněla, jako kdybych byla ten kámen na cestě. Chvíli jsem uvažovala, jestli se mám otočit, nebo ne. Projela jsem si v hlavě všechny možnosti. Neotočím se = budu tady nejspíš stát zkamenělá celý den, Otočím se = můžu čelit nebezpečí, zbaběle uteču = nedozvím se, komu vlastně čelím. Myslím, že nejlepší je otočit se.
  Vůbec mi to nepomohlo. Seděl tam na hromádce cihel otočený zády a v bílém plášti. Teda, od spodu byl plášť trochu našedlý, ale to je jedno.

Celé mi to začínalo být jedno. Otočila jsem se a chtěla jít svou cestou, když v tom jsem znova zakopla o kámen. Ten člověk mi to hází přímo pod nohy! „Proč to děláš?“ Snažila jsem se uklidnit, abych po něm nezačala ječet. „Když se věci nezmění samy, někdo jim pomůže.“ Odpověděla vyhýbavě osoba. Na chvilku jsem se zarazila. Co tím chce říct? Všiml si, že mlčím. „Vidím, že nic nechápeš.“ Pronesl s povzdechem. Mlčela jsem dál. Připadala jsem si jako zkoušená u tabule. Zapřel se o ruce a zvedl se. Bylo to trochu děsivé. Už začínalo být šero, a já tady stojím na rozbouraném staveništi s osobou, které nevidím do tváře, a která se mi pravděpodobně něco snaží sdělit.

   Konečně se tajemná osoba otočila. Bylo to… bylo to… něco, co jsem vážně nečekala. Ne, bylo to spíš hrozné. Bílé vrabčí hnízdo na hlavě, vrásky na čele, brýle a’la Harry Potter, úzké svraštělé a popraskané rty a ten bílý plášť vlající ve větru. Působil dojmem šíleného vědce. Sjel pohledem na knihu, kterou jsem držela v ruce. „Přečti si to a pochopíš.“ Řekl nakonec a odešel svým směrem. Nechal mě tam stát samotnou s knihou a nechápavým výrazem ve tváři.

  Když jsem dorazila domů, hodila jsem knihu na postel, která se stejně odrazila a práskla o podlahu, dala si vařit vodu na čaj a dala jídlo do mikrovlnky. Rozhodla jsem se, že si dám horkou koupel, abych se trochu uklidnila a ujasnila si to v hlavě. Po doumání v horách pěny do koupele jsem dorazila k závěru, že si tu knihu přečtu, a možná tedy ‚pochopím‘.

…

 

Založila jsem záložku a zhasla světlo.

„Dobrou noc, sestřičko.“ zašeptala jsem a otočila Umiinu fotku směrem ke mně.

  Umi… Moje starší sestra. Přesně o pět let. Celkem milá náhoda, dokonce i přibližně ve stejný čas. Vždycky mi říkala, že je to znamení, že jsme jedna duše. Bohužel doteď nechápu, jak to přesně myslela.  Narodila se u moře, a proto vždycky milovala vodu a všechno co má s vodou společné. Zabil ji oheň, přesný opak vody. Krutá ironie, ale je to tak. Zítra by měla mít 25 let…

 „Achjo…“ vdychla jsem. Nedokážu na Ni přestat myslet. Proč jsem tenkrát neuhořela já? Tato věta mi pořád zněla v mysli. Proč ne já? Proč?

 

„Tohle už nikdy neříkej…!“ rozezněl se ten medový hlas v mé hlavě.

„Sestři!“ vyhrkla jsem „konečně! Kde jsi byla?“

„Já jsem tady s tebou pořád…Nezapomeň…“

Cítila jsem, jak se usmála.

„Dvakrát jsi mi zachránila život, ale já ho neumím žít! Proč? Proč to děláš?“ Rozechvěl se mi ret.

„Jsem tvoje starší sestra, budu tě chránit, ať se děje, co se děje…!“

„Ten den… měla jsem zemřít já, ne ty!“

„Náhody neexistujou…všechno se děje, protože to má svůj důvod!“

„Ale…“ nedořekla jsem větu. Ucítila jsem, jak mi něco nehmotného zakrývá pusu.

„pššššt…“ řekla sestra. „Za chvíli ti zvoní budík.“

„Počkej! Ještě ne! Mám tolik otázek!“

Znova se usmála a všechno kolem mě zmizelo. Zase jsem se ocitla v té nekonečné tmě.

 

*CRRRRRRRR!!!*

Trhla jsem sebou.

  „Nééé!“ zase to byl pouze sen. Strašně moc si přeju, aby tady byla se mnou. Držela mě za ruku a smála se se mnou. Chodila se mnou na zmrzlinu. Zastávala se mě, když se na mě rodiče naštvali. Svěřovala si se mnou ta nejtajnější tajemství. Cpala by se se mnou popcornem při sledování hororů v noci. Štvaly bychom sousedy pouštěním hudby na plný pecky. Vyměňovala si se mnou oblečení. Dělaly bychom si navzájem účesy.  Možná jsem na to stará, možná to je dětinské, ale já o tuto část života přišla. Tak moc bych to chtěla prožít po Umiinem boku!

  Podívala jsem se na hodiny. „Cooooo?! Už je tolik?!“ Chňapla jsem knížku a hodila ji do šuplíku, vklouzla do papučí a dlouhými táhlými kroky jsem se došinula do kuchyně. Vytáhla jsem z lednice krabici s mlékem a nalila zbytek do misky s cereáliemi. Samozřejmě uspěchaně, takže půlka mléka skončila na zemi. Musela jsem vypadat dost vtipně s chumlem zacuchaných vlasů na hlavě, kruhy pod očima a do toho všeho ještě spěchám do práce. Až teď mě napadlo se podívat na kalendář. „Vždyť je neděle!!!“ Vykřikla jsem tak, že to museli slyšet i sousedé a upustila krabici s mlékem, ve které už naštěstí nic nebylo. Krabice spadla na rozlité mléko, šlápla jsem na krabici a skončila s hlavou v cereáliích. Dýchala jsem jako rozzuřený býk, abych se trochu uklidnila. Uklidila jsem ten nepořádek, přestala spěchat a nasnídala se. Dala jsem si sprchu a trochu ze sebe udělala civilizovaného člověka.

  „Aaaahh… konečně chvilka klidu.“ Vydechla jsem a svalila se na gauč. Chvíli jsem jen tak ležela, a pak mi bleskl do očí ovladač od televize. Vzala jsem ho a přepínala jeden program za druhým. Přitom jsem nemotorně prstem přejela po krytu, ten se otevřel a vypadly baterky. Už jsem se zmiňovala o tom, že jsem hrozná nešika? Sesbírala jsem baterky a nasadila je zpátky.

   ‚Nic tam není!‘ Honilo se mi rozhořčeně hlavou. Odložila jsem ovladač zpátky a zase jenom ležela. Za chvíli mě to stejně přestalo bavit. Už jsem to nevydržela a došla si pro tu knihu. Když už mám čas, tak si ji dočtu.

  „Božééé, to je nuda,“ Vydechla jsem, „Vždyť no nemá pořádný děj! Blbost.“

A navíc se mi v hlavě ještě víc motalo to, co jsem měla díky té knihy pochopit.

‚Už jen poslední kapitola… Dočíst nebo ne? Bude to o ničem dál, nebo se zázrakem vlepí na jednu kapitolku něco zajímavýho?‘ Honilo se mi hlavou. Nakonec jsem rozhodla, že ano, když už jenom jedna krátká kapitola.

  „A tak bla bla bla… protože blabla bla… aby blablabla…“ Dočítala jsem už nahlas poslední řádky.  Nic zajímavého, nikde.

„…blabla… podle skutečné události… bla bla bla…“ ‘blablala‘ jsem dál. „ EEEEE?! CO?! Skutečné události?! Dělají si srandu???“

Sklapla jsem knížku a otevřela ji znovu na první obalové stránce. První co mě bodlo do očí byla fotka muže. Toho muže, kterého jsem potkala na staveništi!!!“

Hodila jsem knihu do tašky a vyběhla na ulici. V půlce cesty jsem si všimla, že mám na sobě papuče. „Sakra!“ Zaklela jsem, „ Proč jsem tak debilní?“ Nadávala jsem si. Za chvíli mě to přešlo a věnovala jsem se jedinému cíli. Najít toho chlápka.

 

 Udýchaná a upocená se špinavými papučemi jsem konečně doběhla na staveniště. Nikde nikdo. Ale dalo se to čekat. To jsem si vážně myslela, že ho tu najdu?
 Byla jsem celá udýchaná a zpocená, tak jsem si sedla na naskládané cihly. Zajímavé bylo, že se pode mnou nezbořily ani mi žádná nespadla na nohu. To je divné, že by se mi nic nestalo?           Začala jsem uvažovat nad všemi možnými způsoby, jak mě oddělat. Mými úvahy jsem zjistila, že jsem schopná vyvolat apokalypsu.
 Seděla jsem tam asi tři hodiny a hrála si s jojem, co jsem našla v kapse. Ráda si s ním hraju… Od toho, co jsem na něm žila tři hodiny. Za tu dobu jsem se naučila s ním švihat za sebe a do kříže, a zas zpátky. Vypadalo to zajímavě a byla to asi jediná věc, kterou nepokazím. Poslala jsem jojo za rameno a ozvala se rána. „Au! Co to prosimtě děláš?!“ Rychle jsem se ohlídla a jojo cestou zpátky zasáhlo i mě.
 ‚No konečně! Hurááá! Konečně je tu!‘ myšlenky mi běhaly hlavou jako splašené. S úsměvem jsem vyskočila a obejmula toho divného chlapa. „C-co?“ strnula jsem, když jsem mu pohlédla do tváře. Koukal na mě výrazem „co to je za šílenou ženskou“. Toto nebyl on. Rychle jsem ho pustila, oprášila jsem si rukávy a zamumlala něco jako „Omlouvám se,“. Ještě jednou na mě vrhnul nechápavý výraz a raději odešel. Když jsem za pár minut slyšela za zády kroky, samozřejmě jsem si myslela, že se ten chudák vrátil. Pořád jsem se neohlížela a začala jsem se omlouvat. „Tak promiň, myslela jsem, že to je někdo jiný,“ řekla jsem. „Tobě hrabe?“ ozval se. „Ne, jenom… na někoho čekám,“ snažila jsem se vysvětlit. „Do čeho ses praštila?“ rejpnul do mě znovu.  „Už jsem ti to jednou vysvětlila, tak mi dej pokoj!!!“ rozkřikla jsem se a otočila se na něj. Zůstala jsem jako socha, jenom můj výraz se trochu změnil. Toto byl ten, na kterého jsem čekala. Pošuk, co píše knihy. Začal se mi smát. „E-eh, totiž- j-já…“ snažila jsem se vykoktat situaci. „Já vím,“ řekl, „viděl jsem to,“.

„CÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓÓ?!?!“ zařvala jsem na celé sídliště.

 

 „Kolik – to – je – ještě – schodů?“ funěla jsem.

„Já už tu jsem, tobě zbývají asi tak 2.“

Vyškrábala jsem se na poslední schody a otřela si pot z čela. „Toto chodíš každý den?“ nedalo mi se na to nezeptat. „Ani nevíš, jak se jmenuju a už mi tykáš,“ neodpověděl mi. „Já jsem Naomi, těší mě,“ vystřelila jsem rukou k němu. „Toshiro,“ potřásl mi rukou. Pak konečně vyhrabal klíče a odemkl. Po celém bytě se válely papíry, nákresy a různé výpočty. Vypadalo to, jako kdyby měl podlahu z papíru. Zůstala jsem stát mezi dveřmi a zírala na ty hromady papíru. „Promiň, nestihl jsem uklidit.“ ‚To tak,‘ pomyslela jsem si, ‚jestli vůbec někdy uklízíš.‘ Vyzula jsem si boty a opatrně šlápla na nákres nějaké divné věci. „Pojď dál, posaď se,“ nabídl mi Toshiro. Chvilku mi trvalo, než jsem našla pohovku. Vzala jsem kopku papírů a opatrně ji položila na zem. Na prázdné místo jsem si sedla.

„Noo…Takže, co jsi mi to chtěl ukázat?“ opatrně jsem se zeptala.

„Četla jsi tu knihu?“

„Jo.“

„Pamatuješ si, o čem je?“

„Dočetla jsem ji dneska.“

„Věříš tomu?“

„Té knize?“

„Tomu, o čem se tam píše.“

Jelikož tam Toshiro psal o jeho vynálezech a jeho největším díle – stroji času – nevěřila jsem ani slovo.

„Trochu.“ Zalhala jsem.

„Podívej,“ ukázal na velkou bílou plachtu přehozenou přes něco. Koukla jsem se na ni a v ten moment za ni Toshiro trhl a odhalil to, co se pod ní skrývalo.

  Koukala jsem na to s bradou někde u kotníků. Nevím, proč mi spadla čelist, nebylo to nic úžasného. Tedy, možná bylo, ale já jsem ani po pěti minutách zírání nebyla schopna přijít na to, co to vůbec má být.

„Líbí?“ zeptal se mě Toshiro s nadějí v hlase. Jak se mi může líbit něco, co vypadá jako nejstarší kolo na světě, které má místo sedátka cedník s mašlí, celé je to ověšené látkou, která vypadá jako 3 měsíce používané ponožky, a místo řídítek dvě vařečky s anténami?

„Nemám tušení, co to má být,“ vysvětlila jsem. „No, stroj času,“ řekl. Pomalu jsem se začala odsunovat dál od něj a hrabat v kapse mobil. Měla jsem si dát na předvolbu číslo nejbližšího blázince, že mě to nenapadlo hned u té knihy. A pak mi to došlo. Proč tu jsem. Proč jsem běžela na staveniště s nadějí, že ho najdu. Proč jsem šla dále. Proč jsem napjatě čekala, co je pod tou plachtou. V záchvatu „chybí-mi-moje-sestřička“ jsem věřila, že ta jeho šílenost je skutečná.

 „U-už jsi ho vyzkoušel?“

„Ne, chceš být první?“

„Není to nebezpečné? Nebudu snad nějaký pokusný králík, že ne?“

„Hmmm… možná,“ zaváhal a narazil mi na hlavu králičí uši na čelence. S vražedným výrazem jsem ze sebe strhla tu směšnou věc.

  Po několika minutách přemlouvání sama sebe a hlubokého uvažovaní jsem dospěla k tomu, že stejně nemám co ztratit. „Jdu do toho.“ řekla jsem rozhodně. „Konečně jsi promluvila, vypadalo to, že jsi zamrzla,“ rýpl si Toshiro mezitím, co startoval tu divnou mašinu. „Nasedni,“ dodal. Stroj vypadal velmi nestabilně. Opatrně jsem položila nohu na pedál a druhou se vyšvihla přes sedátko. Celá ta věc zavrávorala.

  „Neboj se, je to stroj nejlepší kvality!“ ujišťoval mě. ‚Nechci vidět tu nejhorší,‘ řekla jsem si pro sebe, protože jsem ho nechtěla urazit. Už chtěl zatáhnout za páku, když v tom se zarazil. „Kam že to vlastně chceš?“

„Den před požárem. Den před smrtí mé sestry,“ špitla jsem se slzou u oka.

„A je ti jasné, že cokoliv tam provedeš, může mít důsledky v budoucnu?“

„Jo.“

„Fajn!“ zašklebil se Toshiro a vší silou zatáhl za páku. Celý stroj se začal klepat. Poslední, co jsem viděla byly jiskry v jeho očích a pak mě pohltila tma.

 

ČÁST DRUHÁ

 

  Zamžourala jsem a konečně otevřela oči. Sotva jsem se rozhlédla kolem, když mi spadl do oka kus omítky. „JAAAAU!“ zasyčela jsem. Slezla jsem z té podivně vyhlížející věci a protáhla se. ‚Na lepší místo mě fakt poslat nemohl,‘ říkala jsem si, ‚Nemohla bych být třeba u sebe v pokoji? Ale né, já musím být v neznámém zbořeném baráku.‘

  Pochod mých myšlenek zastavil až šílený rachot v mašině. Začala se celá klepat. Ta mašina, ne já. Třásla se víc a víc a já ustupovala dál a dál se zakrytou hlavou mými lokty. Bála jsem se, že vybuchne a mě výbuch roztrhá jako papír. Najednou se stroj zastavil. Bylo hrobové ticho. Pomalu jsem se přiblížila stroji a jemně se ho dotkla, když v tom mě hlasitá rána odmrštila ke stěně.

  „Aaaggggrhhh!“ vyjelo ze mě. Pomalu jsem se oklepala a stroj naposledy zařinčel a něco vyplivl.

  S ladnými otáčky na zem dopadla malá obálka. „Tolik toho jen pro blbej dopis?!“ zuřila jsem nahlas. Chňapla jsem po obálce a roztrhla ji. Vytáhla jsem dopis a začala ho pročítat.

 

  Milá Naomi,

Omlouvám se za způsobenou škodu touto obálkou. Nicméně – k věci. Můj ultra-radar zaznamenal, že ses nepřesunula v čase, nýbrž v prostoru. Nyní se nacházíš ve východní čtvrti Tokya. Přeji příjemnou cestu domů :).

 

   Toshiro

 

Četla jsem ho znovu a znovu a nedokázala uvěřit jeho slovům.

Takže nezachráním Umi? Neuvidím ji? Moji milovanou sestřičku? Nemůžu jí dát ani poslední sbohem? A nejen to… JAK SE PROBOHA DOSTANU DOMŮ???!!! 

  Po pár minutách, které jsem si dala na uklidnění, jsem začala uvažovat. Do našeho městečka je to odsud tak… počkat. Tokyo je na jiném ostrově. A já sebou nemám ani yen*! „Dopr*ele!!!“ rozkřikla jsem se. Kopla jsem do toho zatraceného stroje, který mi na oplátku dal slušnou ránu proudem. Ta stačila, aby mě uspala.

*yen = japonská měna

„Všechno nejlepší!!“ zvolala Umi.
„Umi!! Tobě taky!“ byla jsem tak šťastná, že ji slyším. To mi k našim společným narozeninám stačilo.
„Proč jsi to udělala?“
„Udělala co?“ nechápala jsem.
„Riskovala jsi život,“ ujasnila mi situaci sestra.
„Chtěla jsem tě vidět!“
„Ano, a teď jsi v kaši,“ zasmála se Umi. Byla jsem ráda, že po dlouhé době slyším její smích, ale zároveň mě štvalo, že má pravdu.
„Co mám dělat?“
„Nech se unášet osudem… Nezapomínej, že náhody neexistují, všechno se děje, protože to má svůj důvod…!“ stačila doříct, než se mi úplně rozplynula. A s ní taky i jediná možnost mé záchrany.

  Zamžourala jsem očima a protáhla se. Zase jsem seděla v té rozbořené místnosti pár metrů od mašiny. Rozhodla jsem se poslechnout radu mé sestry. Vím, že je už od mých 14 let po smrti, to je… páni, už bez ní přežívám dobrých 6 let. Ale stejně mi nic jiného nezbývalo. Rozhodla jsem se dávat si pro začátek malé cíle, abych vůbec přežila. „Teď najdu cestu ven.“ Mluvila jsem sama k sobě. Místo dveří díra do stěny, strop byl v jednom rohu už dávno na zemi a schody, které vedly níž… no… to by byla sebevražda. Nakonec jsem vylezla oknem bývalého bytu a seskočila na zem. Aspoň, že jsem byla v přízemí. Oprášila jsem se a rozhlédla po okolí. „Ne…“ vydechla jsem, „Jen-to-NE…!“

Mimo děj: kdybyste chtěli originální spis, stačí napsat na email  ;) -Anny