Někam Jinam

Ahoj! :)
Tak toto je zbrusu nová povídka, její žánry najdete v žánrech (překvapivě :D ). Bude vycházet po kapitolách, dole v anketě prosím vyberte den :).
Doufám, že se bude líbit! :)

Anny

NĚKAM JINAM

Kapitola 1.

„A to je důvod proč-,“ přerušilo učitelku zvonění. Svou větu už nedořekla, jelikož se všichni začali hrnout ven ze třídy. Kdo by taky nespěchal, poslední den školy. Konečně se dostávám z toho ústavu pryč, namačkaná někde mezi davem. Taktizovala jsem a odhlásila si oběd, dneska bude dlouhá řada. Dnes jsem si ani neodkládala věci do šatny, abych mohla jít rovnou domů. Vybíhám ze školy jako první a nadechuji se čerstvého vzduchu.
  Ahhhh, miluju to tady. Nový Zéland. Od toho, co jsme se odstěhovali ze Sydney, mi nic nechybí. Jsou zde milí lidé, dobří přátelé a krásná příroda. Samozřejmě to má také své nevýhody, ale i tak jsem zde šťastná.

  „Uhni prcku!“ strčil do mě jeden ze starších. Dobře, tak ne všichni jsou tak milí. „Možná, kdybys trochu zhubl, tak bys mě byl schopný i obejít!“ křikla jsem za ním, ale už mě asi neslyšel. V tom jsem si všimla, že jsem zase v proudu davu. Rychle jsem se prodrala ven a spěchala domů.

  „Jsem domááááá!!!“ energicky jsem rozrazila dveře. Věděla jsem, že doma je jenom kočka Mindy, jinak bych to neudělala. Ani jsem nestihla odhodit tašku a už ke mně cupitaly čtyři tlapičky. Mindy se mi otřela o nohu a zamňoukala.
„No jó,“ řekla jsem, „Už ti jdu dělat jídlo.“ Přesně jsem věděla, co ta kočka chce. Mňaaaauuuu, ozvalo se znovu.
„Jenom si pověsím tašku, ano?“
MŇAUUU!
„Vždyť už jdu!“ zvýšila jsem o něco hlas, když v tom jsem pochopila, že jídlo asi nechce. Vzala jsem kočku do náruče a pustila ji do mého zamčeného pokoje (nechci, aby mi mezitím, co jsem ve škole rozdrápala všechny věci). Hned, co jsem ji položila na zem, vyběhla k mapě našeho nového domova. Packou přejela po cestičce od našeho domu až ke skalce.
  Wau, přemýšlela jsem, to je poprvé, co s naší kočkou komunikuju jinak, než prostřednictvím jídla.
„Mám jít ke skalce?“
Mňauuu, vydala znovu Mindy, ale samozřejmě jsem jí nerozuměla.
„Oh… dobře, pokud ano, tak mňoukni dvakrát, pokud ne, tak jen jednou.“
Mňau mňauuu.

  V tu chvíli jsem neviděla důvod, proč bych nevěřila kočce. Asi mi to připadalo normální, nebo co.
Mňaaaaauuuuuu! Tohle stoprocentně už znamenalo „Dej mi jídlo.“. Nalila jsem kočce vodu a dala granule. Sobě jsem taky připravila svačinu a šla si pro kolo. Směr je jen jeden. Skalka.